Autor: Marie Štěpánová

Píše se 13. září 1948. Šumavskými hvozdy se prodírá mladá maminka Marie s dcerkou a šestiletým klučíkem. V Železné Rudě je deštivý den. Celou skupinu vede sotva čtrnáctiletý Toník. Bez povšimnutí obyvatel horské vísky procházejí ve všedních šatech – s pár dolarovými bankovkami a šperky zašitými v maminčině podprsence. Opouštějí rodnou zemi jen s nádobkou na borůvky a košíčkem na houby, na jehož dno vylekaná žena schovala pár kartáčků na zuby. S útěkem do svobodnějšího světa Jandáčkovým s hronovskými kořeny pomáhá katecheta Soukup, na kterého se rodina, která se před pár měsíci vlivem politických okolností ocitla bez otce, s důvěrou obrátila. Tento Toníkův vyučující z vinohradského gymnázia oslovil jednoho svého bývalého studenta, který se stal členem pohraniční stráže. Ten se však omluvil, že se bojí riskovat – kvůli rodině a zaměstnání. Pomohl však s orientací: „Toníku, Ty jsi skaut, dávej dobrý pozor, půjdeme na takovou obchůzku a já ti ukážu, jak se dostanete přes hranici do Západního Německa.“[1]

Důstojník, kněz a malý kluk hledí při obchůzce směrem do lesa, kudy vede drobná pěšinka „za kopečky“. Minová pole a ostnaté dráty se zde objeví k jejich štěstí až později. Shodou náhod jejich nepřítomnosti doma nevěnuje nikdo pozornost: školy jsou až do půlky září zavřené kvůli epidemii dětské obrny, na kterou ještě neexistuje efektivní vakcína.

„Mně bylo tenkrát čtrnáct a ani jsem neuvažoval o tom, jak je to nebezpečné,“ reflektuje s odstupem při našem rozhovoru v pokojném prostředí České katolické misie v Chicagu v roce 2014 osmdesátiletý exulant Antonín Jandáček, místní učitel češtiny pro dospělé, soudní překladatel a v americkém prostředí velký expert na houby, kterého Američané oslovují Tony „Džendejsek“. „Nejkritičtější úsek cesty se odehrával v bezprostřední blízkosti hrance. Museli jsme zdolat prudký svah, vedoucí do hluboké rokle. Byly tam obrovské balvany pokryté mechem a mokrými a kluzkými drny, kvůli kterým jsme se sesouvali dolů s rachotem, znějícím jako lavina. Jakmile jsme dosáhli dna této soutěsky, všimli jsme si otlučeného nákladního auta, přepravujícího po cestě dolů k dřevěné bráně skupinu dřevorubců. V tomto momentu moje matka zpanikařila a zatáhla mladšího brášku a sestru do mělkého potoka a hledala úkryt v nízkém křoví. Moje instinkty mě vedly k tomu, abych věřil, že jsme právě přešli hraniční čáru. Přiblížil jsem se nesměle ke skupině a zeptal se svou kostrbatou školní němčinou na směr cesty. Dělníci byli velmi pobavení naším zmateným výrazem, ale ujistili mě, že jsme opravdu v Německu. Poradili nám držet se cesty vedoucí nahoru k celnici. Za pár minut nás potkali dva němečtí pohraničníci v uniformách, kteří sledovali náš přechod hranice dalekohledem. Po vleklém vyslýchání a vyplnění několika dotazníků jsme odevzdali naše ,pašované zboží´ – košík jedlých hub.“[2]

Když rodina unikla z Československa, šla z jednoho uprchlického tábora do druhého. Celkem v nich strávila sedmadvacet měsíců. „Nejdřív jsme byli ve Zwieselu, tam jsme jenom přenocovali, to je v Bavorsku, pak jsme strávili v Regensburgu v Goethe Schule – celá ta škola byla uvolněna uprchlíkům. Spali jsme jenom na slamnících na zemi,“ vypráví mi pan Jandáček. Rodina doposud zmiňuje preciznost německých celníků – všechny zabavené věci jim byly v posledním z táborů navráceny.

„Ten život v těch uprchlických táborech nebyl lehký. Já byl mladý a hodně jsme skautovali. Spali jsme pod širým nebem. Neměli jsme na stany. Nic. Teprve rok před tím, než jsme jeli do Spojených států, jsme měli krásný skautský tábor u jezera Walchensee, který trval asi dva měsíce. To bylo v německých Alpách, tam jsme si přišli na své, přestože všechno bylo hodně primitivní.“

Již v těchto „lágrech“ se rodina setkala s dalšími katolíky, se kterými dodnes udržují kontakt v chicagské farnosti. Osmnáctiletý uprchlík František Schultz od Nepomuku, pozdější veterán z korejské války a otec šesti dětí, který utíkal z Československa jako osmnáctiletý – sám, pouze ve skautském kroji, vzpomíná, jak s kluky Jandáčkovými společně v táborech ministrovali, jak vedl nejmladšího Petra ve vlčatech, nejvíce se však přátelil s nejstarší ze sourozenců, Mařenkou. Ve svobodném světě pak tito uprchlíci společně formovali chicagský Orel (katolickou tělovýchovnou organizaci), Svaz českých katolíků, zakládali Klub mladých v rámci Sdružení československých uprchlíků, v němž vzpomínali na svou rodnou zem a zdálky ji podporovali. Již od azylu v Německu se rodila myšlenka na znovuobnovení mariánské sochy ze Staroměstského náměstí, jíž Pražané po vzniku republiky hodili smyčku kolem krku. K její replice v českém benediktinském opatství v Chicagu, stojící dnes v Petřínských sadech pod Strahovským klášterem jako tzv. Panna Maria z Exilu, se uprchlíci, kteří byli mezitím ve své zemi odsouzeni a nesměli se tam vrátit, chodili po dlouhá desetiletí radovat i plakat.[3]

Dětství v lágru Tony dále reflektuje: „Pro děti to nebylo nejhorší. Myslím, že hodně dospělých trpělo různými formami depresí, když se zdálo zoufale beznadějné, že by se kdy z uprchlických táborů dostali. (…) Domnívám se, že děti se přizpůsobí mnohem lépe než dospělí. I když i mě samotného někdy napadalo, že se z Německa snad nikdy nedostaneme, nebral jsem to tak těžce jako moje maminka. Ale byli jsme si navzájem velkou oporou a hodně jsme se sblížili.“[4]

Před nastoupením na prorezlou loď do Nového světa rodina prošla uprchlickými tábory v Řezně a Schwäbisch Gmündu, odkud pak byli posláni do Ludwisgsburgu u Stuttgartu, později do Pforzheimu a do „přechodného kempu“ ve Wildflecken. Na nalodění čekali v Bremmerhavenu.

Cesta přes moře na lodi, používané v podobně napjatém světě druhé světové války k převozu amerických vojáků, trvala deset dní. 20. prosince 1950 přivítal americký kontinent probouzejícího se Antonína pohledem na newyorskou dominantu a symbol nových příležitostí, Sochu Svobody.

Den před Štědrým dnem se rodina po letech setkala v Chicagu se svým tatínkem Antonínem, rodákem z Hronova, nejstarším ze sedmi dětí tamního textiláka Jandáčka a Anny rozené Laštovičkové (dvaadevadesátiletá Antonínova nejmladší sestra „Milka“ zde žije doposud). Antonín studoval obchodní školu v Hradci Králové. Se ženou, kterou si vzal roku 1932, žili později v Praze. Zemi musel opustit okamžitě po komunistickém puči – šlo mu o život. Jeho nejmladší dcera Věra zmiňuje: „Otec byl doma šéfredaktor novin. Myslím, že to byla část Spolku přátel USA, Americké listy. Ale v osmačtyřicátém musel otec hned utéct a potom byl odsouzen k smrti jako nepřítel vlády.“[5] Člověk jeho politické, náboženské a společenské orientace neměl v novém režimu své místo. Antonín mladší pro projekt National Czech & Slovak Museum & Library uvádí, že na konci února 1948 byl jeho otec, prozápadní žurnalista a tajemník výše zmiňované organizace, vyhozen z práce na Ministestvu informací a čelil nevyhnutelnému zatčení za své disidentské postoje.

V době únorového převratu si třináctiletý Toník se školou užíval vánočního dárku, nových lyží, nedaleko rodného města svého otce, ve Špindlerově Mlýně. O útěku tatínka neměl tušení: „Nemohl se se mnou spojit telefonicky nebo písemně. Odposlouchávali jeho hovory a kontrolovali poštu a tak dále.“

Když se vrátil domů, otec už byl již za hranicemi. Podařilo se mu dostat se „za čáru“ v jihozápadních Čechách. O politický azyl zažádal v západním Německu. „Po několika týdnech jsme dostali pohlednici z Chicaga v jeho rukopisu. Samozřejmě se nepodepsal.“ Rodina tehdy po dvou měsících obav konečně věděla, že otec útěk přežil.

Do Ameriky se dostal nebývale rychle: z Československa odešel 2. března a již v květnu byl v zámoří. „Protože byl politický prominent, tak strávil (na cestě) jenom několik krátkých dní, možná jen měsíc, dva. Podařilo se mu navázat styk s jedním plukovníkem v americké armádě, jmenoval se Kotek. Jeho rodina měla tady v Chicagu takzvaný byznys. Byli to špeditéři, stěhovali. Ten muž mu umožnil dostat se sem do Chicaga na zvláštní vojenský pas. On už byl dvakrát ve Spojených státech před válkou na studijní cestě.“

Antonín Jandáček st. k Americe inklinoval již dříve – pobýval tam, přednášel, sháněl sponzory emigrantům. Svůj život trávil společensky velmi angažovaně: byl sekretářem lidové strany, v New Yorku před Spojenými národy svědčil o komunistickém puči, ve své zemi byl zatím odsouzen k trestu smrti (prezidentu Klementu Gottwaldovi z USA provokativně poslal kus provazu).[6]

Nelehkou pozici měl i za totality předchozí. Za války musel pracovat pod dohledem gestapa, avšak v poválečné prověrce bylo potvrzeno, že nikdy nekolaboroval. Naopak, byl během Pražského povstání aktivní ve vysílání a šíření zpráv z různých center odboje. Dříve byl 24 hodin vyslýchán na gestapu v nechvalně známém Pečkově paláci.[7]

Po otcově útěku po vypuknutí komunistické diktatury chodila k Jandáčkovým domů stranická policie hledat usvědčující dokumenty a snažila se redaktorovu ženu trestat za manželovu protikomunistickou činnost. Matka tří dětí se je snažila přesvědčit, že nesdílí manželovy myšlenky a trvala na rozvodu. Tony zmiňuje, že jí samozřejmě nevěřili a dodává, že rodina sice nebyla pronásledována přímo, avšak přišla o penzi a jakékoliv peníze. Naštěstí jim až do jejich útěku finančně pomáhali příbuzní a přátelé.[8] Jeden strýc byl kvůli bratrově činnosti vězněn. Sám se ničím neprovinil.

Syn Petr, v době opuštění republiky sedmiletý, vzpomíná, jak rodina třela po příchodu do Ameriky bídu. Ačkoliv byl otec autorem několika knih, v Americe se psaním uživit nemohl. Pracoval tedy v tiskárně. „Jak jsme ušetřili dost peněz, koupili jsme lahůdkářství a později i obchod lihovin. Hodně našich zákazníků byli Češi, kteří kupovali pravý uherský salám či česká piva. Ten náš kšeft se jmenoval Nová Praha.“[9]

Věrka, nejmladší dcera Jandáčků, se narodila do poúnorové uprchlické rodiny již ve Spojených státech. „Byla jsem jeden čas v pěti různých spolcích, které tancovaly, vystupovaly. A tak jsem kroj nosila více než kterékoliv jiné šaty,“ vypráví činovnice Českoamerického kongresu, Československých spolků v Americe, právnička a expertka na jazyky, která jako dítě Čechoameričanů navštěvovala české sobotní školy, české jezuitské tábory u Montrealu a vyrůstala v rodině aktivních novinářů a talentovaných spisovatelů. Rodiče pracovali v tisku, nejprve pro české benediktýny, díky kterým se do Chicaga dostali, maminka pak psala recepty i povídky do starých novin Svornost. Otec dával textům historicko-politické zaměření, zatímco „maminka to dokreslila s láskou a lidskými věcmi,“ jak zmiňuje paní Věra, provdaná Wiltová.[10]

Tři děti si i v zahraničí našli partnery českého původu (např. Antonín muzikantku z chicagské české svatohorské farnosti se starousedlickým původem v osadě v Minnesotě, v Nové Praze) a v nové zemi se časem úspěšně uchytili (oba bratři jako pedagogové, Mařenka byla odbornice na reality…). Antonín v době korejské války narukoval k americkému letectvu. Ačkoliv mu zde nejprve jakožto člověku z východního bloku nedůvěřovali, dostal později na starosti práci s tajnými dokumenty. Ze své základny v Grónsku psal do českých novin Svornost jako „český Eskymák“. Ještě téměř v osmdesáti jste ho mohli potkat jako soudního překladatele, organizátora promítání filmů, přednášejícího na vzpomínkových akcích v nedalekých Lidicích[11] i korektora Hlasů národa, dnešního posledního česky psaného periodika ve Spojených státech. Vášeň pro houbaření, kterou získal od svého otce, jenž se toulal po lesích Náchodska, využívá jako poradce amerických lékařů, kteří s ním konzultují případy otrav. Jeho auto se příznačně honosí „espézetkou“ Houby 48.

Rodiny, které se i desetiletí nesměly vrátit do své rodné vlasti, si utvořily okolo svého nového domova českou zem v malém. Ještě dnes návštěvník Chicaga, kdysi druhého až třetího Čechy nejosídlenějšího města na světě, narazí u břehů jezera Michigan na sochu Havlíčka Borovského, na čtvrť Plzeň, všudypřítomné české nápisy (např. pekárnu „Vesecký“) i české sokolovny, na kostely národních patronů, které obsadili dnes již dominantní Mexičané, statisíce českých jmen na náhrobcích, české pikniky, Čechoameričany tančící v moravských krojích, zajde si do některé z českých hospod (donedávna dokonce na točeného náchodského Primátora do restaurace Klas, kde se prý o pár desetiletí dříve zašíval Al Capone se svými kumpány). Na svou domovinu jsou místní dodnes hrdí a rádi se sem vracejí. Jandáčkovi na oblíbené Náchodsko nezapomínají ani přesně 70 let od útěku před pronásledováním (1948–2018).

---

[1] Pokud není naznačeno jinak, jedná se o přímé citace z vlastních originálních autobiografických rozhovorů s pamětníkem z května 2014, natáčených přímo autorkou tohoto textu v České katolické misii v Brookfieldu (předměstí Chicaga, Illinois, USA). Jde o žurnalistický přepis mluveného slova, ne lingvisticky zaměřený. Překlady anglických originálů používá vlastní. Článek čerpá z dalších rozhovorů s tamními pamětníky (Věra Wilt, rozená Jandáčková – 2014, Frank Schultz – 2014–2018 aj.) a krom dalších uváděných zdrojů v poznámkách zejména z: ŠTĚPÁNOVÁ, Marie. Management uchovávání a posunu jazyka v české komunitě v Chicagu. Praha, 2015. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Vedoucí práce Tamah Sherman.
[2] JANDACEK, Anthony Jr. Mushroom Trails to Freedom. Mc Ilvainea Journal of America, 1999, roč. 14, č. 1. s. 30-33.
[3] Nahrávky s Frankem Schultzem (pův. Františkem Šulcem) z května 2014, října 2017 a března 2018 a ŠTĚPÁNOVÁ, Marie. „Tam jsme se chodili radovat i plakat.“ Panna Maria z Exilu – příběh chicagského krajana Františka Schultze. Zpravodaj plzeňské diecéze. 2018, roč. 19, č. 2, s. 18-20.
[4] K „přestupní stanici – Německo“ Antonín Jandáček dále uvádí: „Museli jsme předstoupit před amerického konzula v okupované části Německa, v americké zóně. A ten nám společně s dalšími mnoha dalšími imigračními autoritami říkal: ,Dobrá, proč tedy nejedete do Austrálie? Se svým otcem se můžete potkat tam. A nakonec – toto nebude trvat věčně. Železná opona tu nebude navěky. Za pár týdnů budete zpátky v Československu.´ Nikdo tehdy nevěděl, jak dlouho studená válka potrvá. Naštěstí jsme na tento návrh nepřistoupili, avšak museli jsme setrvat 27 měsíců, tedy dva a čtvrt roku, v těchto uprchlických táborech.“
NCSML. Tony Jandacek (born Antonín Jan Jiří Jandáček), 1934. National Czech and Slovak Museum and Library. [online] [2018-03-22]. Dostupné z http://www.ncsml.org/exhibits/tony-jandacek/
[5] Paní Věra Wiltová dodává, že mamince trvalo mnoho dlouhých měsíců, než rodina mohla opustit zemi, protože nikdo si nedovolil převést celou skupinu: matku se třemi dětmi. Lidé se jim báli pomoci.
Rozhovory vedené s Věrou Wiltovou (roz. Jandáčkovou) v květnu 2014 v Berwynu, Illinois, v ChicagolandCzech-American Community Center.
[6] Peter and Louise Jandacek. [online] [2015-08-10]. Dostupné z http://jandacek.com/chautauqua/chautauqua-czechs/
[7] NCSM.Tony Jandacek. c.d.
Antonín zde dodává, že jeho otec byl novinář a musel být tedy velmi opatrný, co říká. Ministerstvo informací bylo totiž kontrolováno Němci. Do potíží s gestapem se dostal kvůli vtipu, slovní hříčce. Protože měl dobrý hlasový přednes, byl jednou týdně nucen číst zprávy. Jednou, když se mluvilo o „srážce“ německých a spojeneckých vojenských jednotek, dobírali si ho při zkoušce kolegové, aby místo „ž“ použil „č“. Když pak seděl naostro před mikrofonem, vyhrkl tento vulgarismus do éteru. Ještě, než relaci dokončil, čekala na něj dvojice důstojníků gestapa a odvedla ho do tzv. „Pečkárny“. 24 hodin byl vyslýchán. Kupodivu se ho však zastal vysoce postavený funkcionář – a byl propuštěn.
[8] Tamtéž.
[9] Peter and Louise Jandacek. [online] [2015-08- 10]. Dostupné z http://jandacek.com/chautauqua/chautauqua-czechs/
[10] Antonín Jandáček v exilu psal o kardinálu Beranovi (Bojovník za práva a svobodu: kardinál dr. Josef Beran, arcibiskup pražský a primas český, 1966), o životě za železnou oponou (Život za železnou oponou: dokumenty o komunistickém puči v Československu v únoru 1948, 1948; Life behind iron curtain: documents of the communistic coup in Czechoslovakia, 1949), o životě českých krajanů v Texasu (U dobrých lidí v zemi bavlny: cestopisná črta z přednášek v Texasu, 1954; U našinců v Texasu: cestopisné záznamy o dobrých lidech v zemi bavlny a oleje, 1955). Dalšími díly byly např.: Žaláře pravdu neumlčí (1950), Velehradské zvony: 863-1963 (1962), z dřívějších cest do USA např. sbírka povídek Drobní velikáni (1947).
Jeho žena byla rovněž literárně plodná. Mezi lety 1952-1955 vydala ve čtyřech svazcích Povídky ze země milované, zároveň také „sestavila a dle vlastních zkušeností doplnila, na americké míry a váhy upravila“ české recepty v rozsáhlé České národní kuchařce (1954).
ŠEFLOVÁ, Ludmila. České a slovenské knihy v exilu. Bibliografie 1948-1989. [online] [2018-03- 22]. Dostupné z http://www.csds.cz/cs/1856-DS/version/20/part/15/data/Seflova_Ceske%20a%20slovesnke_knihy_v_exilu.pdf
[11] Antonín Jandáček ml. má k lidickým událostem osobní vztah. Své osmé narozeniny v červnu 1942 trávil u babičky v Železné u Berouna. K babičce do malé hospůdky přišli horníci z Kladna. Ti vyprávěli, jak byli svědky toho, jak Lidice obklíčili Němci. Osmé narozeniny tedy nikdy nezapomene.